STŘEDOČECH

RUBRIKA

Zpravodaj Středočeského kraje

ZDARMA

duben 2022

Naděje zrozená na útěku má jméno „Vítězství“

Středočeský kraj se významně zapojil do

záchrany krajanů z Ukrajiny. Čtyřikrát

vyrážely k hranicím evakuační autobusy

a v náročné akci se podařilo přepravit do

Česka téměř tisícovku volyňských Čechů.

hranice jsou slyšet jen modlitby za vlast,

za zdraví a život. Oči nezamhouřil nikdo.

Po nekonečných osmnácti hodinách jsou

na hranicích. Je třeba se zavazadly, dětmi

v náručí v šestistupňovém mrazu přejít

700 metrů a budou v bezpečí. Tam už čekají české autobusy.

I tahle jízda je dlouhá. Vede do Ústí nad

Labem a protahuje se oproti plánu. Ale

nálada se proměnila. Ženy si konečně povídají bez strachu a úzkosti v hlase. Je to

znát. Dokonce chtějí vědět okolnosti, kdo

pro ně poslal z Čech záchranné autobusy

s řidiči. Slova se ujal režisér Jakub Motejzík, který se na Ukrajině pohybuje od

okupace Krymu v roce 2014 a točil zde

pro Českou televizi dokumentární film.

Vše vypráví a popisuje, jak se na celé

akci podílelo hned několik složek – Ministerstvo vnitra, policie, hasiči, spolek

volyňských Čechů, IDSK, Potravinová

banka pro Středočeský kraj a Středočeský kraj a další dobrodinci.

Na konci cesty čekal připravený hotel,

teplá polévka, rozestlané postele a vítající

krajané.

„Cesta byla úmorná a náročná, ale plná naděje, že

budeme v bezpečí. V hotelu jsem jako těhotná byla

odbavená mezi prvními. Chtěla jsem dát přednost

té staré paní, co s námi jela, ale byla jsem tak moc

utahaná, že jsem poprvé v životě využila svou výsadu a šla jsem jako první,“ popisuje Olha.

FOTO: Jakub Motejzík

Tři dny po příjezdu letí mezi všemi, kdo

se podíleli na záchraně „Volyňáků“, radostná zpráva. V ústecké porodnici se

narodilo miminko. „Dala jsem jí jméno Viktorija, protože TO znamená VÍTĚZSTVÍ. A my

zvítězíme!!“ je si jistá Olha.

Tenhle příběh je jeden z mnoha, které

přijely s uprchlíky evakuačními autobusy z ukrajinských hranic. Za záchranou

volyňských Čechů stojí odhodlání mnoha lidí. Začali jednat hned, když vypukly

boje na Ukrajině. Mezi nimi Dagmar

Martinková, předsedkyně sdružení volyňských Čechů. První evakuace musela

být od začátku do konce utajená a rychlá. O akci vědělo na české straně jen pár

lidí z Ministerstva vnitra, od policie, od

hasičů a ze Středočeského kraje, který

s Ukrajinou dlouhodobě spolupracuje.

Na té ukrajinské straně pouze profesorka Žitomírské technologické univerzity

Ludmila Čižovská. Ta tichou poštou

sousedům v Žitomíru a okolí sdělila,

že zajistila evakuační autobusy a kdo

chce, může za dvě hodiny odjet směr

maďarské hranice a dále pak do Čech,

do bezpečí. První autobus vezl z nebezpečné zóny 88 volyňských Čechů. Vše

klaplo a zkušenosti z první evakuace se

využily ještě třikrát. Nakonec se povedlo takto zachránit na tisíc lidí.

Převážně se jednalo o ženy, matky s dětmi, s batolaty a kojenci. Muži zůstali

doma. Mnohokrát své ženy prosili a pře-

mlouvali, aby vzaly děti a odjely, že až

pak budou v klidu a budou moci bojovat

za ně, za mír, za svou vlast a demokracii.

Postupně se volyňské ženy zapojují do

všedního života. Řada z nich už si i našla

práci. Některé tlumočí. Jiné už si najaly firmy, kterým chyběli zaměstnanci

a dlouhodobě je nemohly sehnat.

„Slyšela jsem od spolubydlících z hotelu, že už

i pracují a nemyslí tolik na válku ve vlasti. To je

dobře. Babička mi vždy říkala, že práce je důležitá, že se při ní zapomene na mnoho starostí,“

vypráví Olha.

A především chce poslat všem jeden

vzkaz: DĚKUJEME. POMOCI, KTERÉ SE NÁM DOSTÁVÁ, SI NIKDY

NEPŘESTANEME VÁŽIT!

FOTO: Jakub Motejzík

Je noc. Západní svět šel spát, kdežto na

ten východní zaútočil v noci nepřítel. Je

24. 2. 2022 a na území Ukrajiny vpadla

ruská vojska. Ostřelování i bombardování

se stalo pro mnoho měst denní realitou.

I pro Žitomír, město asi 150 kilometrů na

západ od Kyjeva, které je jednou z bašt

našich krajanů – volyňských Čechů.

Ve čtyřech etapách se jich podařilo do

České republiky z Žitomíru a okolí evakuovat téměř tisícovku. A z jedné cesty

pochází i tento příběh:

Olha vůbec netušila, co dělat, jak se

rozhodnout. Muž ji přemlouval, ať jede.

Když se nakonec rozhodla pro cestu do

neznáma, tak nemyslela na sebe, ale na

svou nenarozenou dceru, kterou nosila 41

týdnů pod srdcem. Co si vzít? Co když začne rodit v autobusu? Musela tedy zabalit

i věci k porodu a připravit se na vše. Nastávající otec zůstal v Žitomíru. Nebojuje,

stará se o ty, co bojovali a zasáhl je nepřítel. Je chirurg a ti jsou ve městě potřeba

více jak kdy jindy.

K autobusu Olhu v to mrazivé ráno přivezl strýc. Jedno zavazadlo muselo zůstat

na místě. I když všichni sbalili jen to

nejnutnější, pořád to bylo na přeplněné

autobusy moc.

V autobuse je rychle spočítali podle dodaného seznamu. Kdo to nestihl, má smůlu. Odjíždí se přesně na čas. Cestou na

Malá Viktorija se narodila tři

dny po příjezdu do Česka.

Strastiplná cesta do bezpečí. Autobusy Středočeského kraje převezly z hranic stovky volyňských Čechů, kteří uprchli z oblasti Žitomíru.

Slovo hejtmanky

Vážení a milí Středočeši,

zdravím Vás opět po několika týdnech.

Vždycky, než začnu psát nový úvodník

do Středočecha, nahlížím do toho minulého. Když jsem to udělala tentokrát,

padl na mě smutek. Tehdy jsem se snažila optimisticky popřát krásný nový rok

bez komplikací minulých dvou let. Psala

jsem o tom, že život je krásný, náročný

a pestrý, a nesmí ho řídit jen covid. No,

to jsem netušila – a samozřejmě ani nikdo z nás – že ho může začít řídit něco

tak nepředstavitelného, jako je válka.

VÁLKA! Válka v Evropě. Válka jen několik

set kilometrů od nás. Válka v místech,

kde jsem byla loni v září na pracovní cestě s kolegy v našem partnerském kraji,

Kyjevské oblasti. Obdivovali jsme tehdy

výrobní závody, logistické komplexy,

řešili možnosti spolupráce v oblasti turismu, inspirovali jsme se digitálním řešením mnoha agend. Možná to nevíte,

ale Ukrajina má už asi dva roky digitální řidičské a také „občanské“ průkazy,

v oblasti IT byla v mnohém před námi.

Setkali jsme se s krajany, a ještě na Vánoce jsme jim poslali 16 beden plných

českých knížek známých autorů nebo

pohádek a říkadel pro děti. V Kyjevě jsme

také otevřeli výstavu k výročí 1100 let

od zavraždění svaté Ludmily. Tato česká

světice je oblíbená i na Ukrajině, mnoho

žen nese její jméno. Je patronkou babiček a maminek a já věřím tomu, že je

a jejich děti na cestě do České republiky

chránila a chrání.

Šok z ruské invaze na Ukrajinu nás

nakrátko paralyzoval, ale rychle jsme

začali jednat. Bylo potřeba začít orga-

nizovat pomoc, a to co nejefektivněji.

Opět jsme zažili sounáležitost a vlnu

solidarity a podpory. Středočeský kraj je

spolu s Prahou jedním z nejvíce vytížených míst, kam lidé prchající před válkou

z Ukrajiny míří. Proto nejdříve vzniklo

v Praze společné Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině pro Prahu a Středočeský kraj, ale současně už jsme hledali

nejvhodnější místa pro další krajská asistenční centra pomoci Ukrajině (KACPU)

ve středních Čechách. První bylo Kongresové centrum v Kutné Hoře, které už se

osvědčilo jako očkovací centrum. Takřka

za 24 hodin od prvotního nápadu jsme

v bývalé jízdárně otvírali první KACPU,

za což všem, kteří pomáhali, patří obrovský dík. Zpráva se mezi uprchlíky šířila

jako lavina, a ještě před otevřením už se

tvořila fronta. Je to obrovský nápor na

psychiku – vidět matky s malými dětmi,

jejich smutek a zoufalství a k tomu neskonalou vděčnost. Vidět seniory, kteří

mají za sebou strastiplnou cestu do ne-

známa, kteří nevědí, co je doma s jejich

syny a vnuky. Ale když jsem viděla, jak

se nám hlásí dobrovolníci, kolik lidí bylo

a je ochotných pomáhat, věděla jsem, že

to zvládneme. V řádu dní jsme otevřeli

ještě KACPU v Mladé Boleslavi a v Příbrami a dennodenně se snažíme zařídit,

co je potřeba. Uprchlíků nyní ubývá, je

to jev, na který jsme čekali, i když to

není jev způsobený ukončením války,

ale spíše jejich odjezdy do dalších zemí

EU a také již snižující se migrační vlnou

z Ukrajiny. Což se ovšem může změnit

s případným bombardováním západní

Ukrajiny, kde jsou nyní miliony vnitřních uprchlíků, kteří museli opustit své

domovy, ale zůstali na Ukrajině. Jenže

právě třeba na té západní, která zatím

nečelí tak strašlivé agresi jako například Kyjev, Mariupol, Sumy a další.

Je důležité nejen pomoci a postarat

se na počátku, ale vzít celý příliv občanů do našeho kraje jako příležitost

a nabídnout uprchlíkům práci, aby byli

co nejdříve soběstační a začlenili se

do společnosti. Když píšu tyto řádky,

máme v našem kraji nově asi 16 000

ekonomicky aktivních uprchlíků, tedy

těch, kteří nejsou děti a nejsou v důchodovém věku a mohou pracovat. Pracov-

ních míst, která jsou dlouhodobě neobsazena a český občan se na ně nehlásí,

máme ve Středočeském kraji zhruba

64 000. Více než 55 000 je vhodných

pro cizince. Díky propojení uprchlíků

s nabídkami firem pomůžeme středočeským firmám růst, současně také veškerá vyplacená finanční podpora zůstane utracena zde a vrátí se do ekonomiky

našeho kraje, naší země.

I přes válku na Ukrajině pokračujeme

dále ve všech běžných agendách, které

jsou naší povinností nebo které jsme si

vytkli. Každý resort má své úkoly a bez

ohledu na okolnosti se je snaží řešit tak,

abychom dostáli všem slibům.

Jsou před námi jarní měsíce, dny jsou

delší, svítí slunce a jsme blíže léta

a já doufám, že to všechno pomůže

tomu, abychom se na svět dívali trochu více optimisticky. Opatrujte se.

Myslím na Vás.

 Vaše Petra Pecková